pátek 17. listopadu 2017

Hudební okénko

pro ty
... co (ještě) potřebujou utěšit:


(Kuby projev mi, pravda, nesedí vždy, ale jeho tvorba mě baví čím dál víc)


... co mají podzimní splín a začínají pálit svíčky:



O Anetě Langerový jsem donedávna věděla jen to, že vyhrála první Superstar. Před pár dny na Youtube vyskočilo tohle a zasedlo kam mělo (text, melodie k podzimním plískanicím, husina!!!), tak jsem začala poslouchat i její nový album Na Radosti a je perfektní! Jak hudba, texty, klipy... klobouček.

... a Bára, která mě baví čím dál víc (podobný klip měli kdysi Coldplay, a povedených klipů v jejím kanále je dost):



Mrzí mě, že jsme se (opět) nedostali na Národní.
Tak se aspoň podíváme na předání Cen paměti národa a jdem postavit ty  špejle .

neděle 12. listopadu 2017

Nasedla





a jela, ani nás to u ní nepřekvapilo.
Možná, že kdyby nás to napadlo dřív, mohla jezdit dávno.

pondělí 6. listopadu 2017

Pozvánka


Mám svůj názor na kurzy, který se mnohdy tváří, že bez nich člověk nepřežije.
Z tohoto kurzu jsem dostala od kamarádky výcuc, přestože jsem předem hlásila, že péct nebudu (kdysi jsem pekla chleba z droždí a přiznám se, že mě trochu odradili kváskoví nácci :-) ).
No a peču pravidelně, přestože pečení čehokoli fakt nemusím :-)
Daří se, skoro bez práce, hnětení atd.
Dostanete dost receptů a úžasnej sedmiletej po ovoci vonící kvásek.
Když jsem to zvládla já, zvládne to každý - za zdar díla ručím ;-) .

neděle 29. října 2017

Pouť z Náchoda do Malých Svatoňovic (28.10.)

Kolem výlovu rybníka Špinka.
Chtěla jsem zkusit, jaké je putovat s jinými poutníky.
Přesto, že byli moc fajn, objevila jsem své další asociální stránky.


















Tak všechno nejlepší k posledním dvojciferným narozkám, republiko! :-)

sobota 21. října 2017

Sleduju tiskovku a mám čistý svědomí.
Přála bych voličům ANO, aby svého rozhodnutí nikdy nelitovali.
Vím, že volili upřímně a některé z nich mám hodně ráda.
Mrzí mě to hodně, ale my si tu demokracii prostě ještě nezasloužíme.

Moc se mi líbí, jak to řekl Láďa Ziburů:

" K těm výsledkům voleb bych rád podotkl jednu věc. Bude to trochu neohrabané, protože politice příliš nerozumím. Ale hodně si povídám s lidmi. A o tom chci napsat:
Díky přednáškám trávím prakticky polovinu roku cestováním po republice. Obědvám v nádražkách, chodím na pivo do čtyřek, bavím se s lidmi ve vlacích – právě tam narazíte na kompletní vzorek společnosti.
Výsledkům voleb se tentokrát moc nedivím. Znám lidi, kteří volí ANO, znám voliče SPD, znám velké obdivovatele Zemana. A víte, co je spojuje? Vůbec nic. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří ty strany jednoduše chtějí volit.
SPD nikdo nevolí proto "že je úplně vypatlanej". ANO nikdo nevolí proto, že je to "ubohej dělník, kterýmu je likvidace živnostníků u prdele". A KSČM lidi nevolí proto, že "je úplnej debil".
Názor není rakovinový bujení, které by začalo samo od sebe. Názor je něco, k čemu člověk dospěje na základě dostupných informací a obvykle také inspirován svým okolím.
Na tomhle procesu se podílí každý z nás. Přisoudit něčí volbu tomu, že je hloupý, není jenom předsudečné a neuctivé. Znamená to především naprostou rezignaci na snahu naslouchat ostatním a pídit se po tom, proč říkají to, co říkají.
Volby jsou den, kdy svůj názor vyjádří většina dospělých obyvatel naší země. Všechen strach, zklamání, zoufalství, naděje, očekávání a důvěra se najednou přemění ve sloupce v přehledném grafu.
Pokud chceme, aby příště volby vypadaly jinak, zkusme těmhle emocím naslouchat i jindy, než v den sčítání výsledků. Všichni voliči totiž mají společnou jednu věc – volí podle svého nejlepšího svědomí. Volí toho, komu věří, a u koho očekávají, že jim přinese nejlepší život.
Volby nejsou pomsta zbytku společnosti, ale nejpřesnější stav o tom, co si lidé ve společnosti myslí. Pokud jsme pevně přesvědčeni o tom, že si to myslí špatně, pojďme se o tom bavit. Nikoli s těmi, kdo s námi souhlasí, ale s těmi, kdo s námi nesouhlasí.
A "nechápu, jak někdo může být tak blbej" není dobrý začátek takové konverzace.
Každý totiž má právo na svůj strach.
A každý má právo na to se mýlit.
Dost možná se teď mýlím já. Ale snažím se nad motivacemi ostatních přemýšlet. Přijde mi to totiž uctivé, slušné a konstruktivní. "

Tak ať mír dál zůstává s touto krajinou.

pátek 20. října 2017

Hodně jsem přemýšlela



a po dlouhé úvaze nakonec volím TOPku.
Je více stran, který bych ráda ve sněmovně viděla, ale TOPky by byla prostě škoda.
I když není ideální strana a na některý věci mám jinej názor, nemaže lidem med kolem huby a neříká, co chtějí slyšet, i když ji to výrazně diskvalifikuje a toho si cením.
Ať už volíte kohokoli, nezapomeňte na situace jako byla např. prezidentská volba.
Tehdy spousta lidí měla názor a pak couvla, protože "se o tom moc mluvilo" (mírně řečeno).
Proč? (update 21.10.)
Mám takový dojem, že proto:



Nevim, jestli ještě někdo věří, že se něco zázračně změní (byl by někdo tak naivní?).
Asi mi uniká smysl takovýhle videí, možná jen neumím číst mezi řádky, ale přesně proto jsem je přestala poslouchat. 

Každej ví, že to, co říká, je pravda, ale co závěr? 
Kéž by někdy nastala doba, kdy budeme moct volby směle ignorovat. 
Až pan Dušek přesvědčí většinu lidí v týhle zemi, že by bylo super žít podle filmu Nádherná zelená (a to by super fakt bylo!), pak se velmi ráda přidám, bohužel zatím volím volbu být za toho idiota, co k těm volbám jak ta ovce jde :-/.



P.S. Pokud vás tohle téma nezajímá, tak sorry jako :-).

čtvrtek 19. října 2017

Na premiéru


Camina na kolečkách, který mělo v úterý premiéru, jsem vytáhla Lukora při příležitosti jeho svátku.
Byla jsem taky zvědavá, žejo :-).
A i když může mít paní Spáčilová v lecčem pravdu, toho filmu si vážím. 
Jeho vznik sleduju od začátku spuštění kampaně na Hithitu, s Petrem si vyměňuju poutnické zkušenosti a s Honzou jsem se potkala poprvé v létě na mamčině pracovišti v Žirči.
Hrdinů je ale mnohem víc.
RESPEKT !



pátek 13. října 2017

Emoušek





před dvěma dny čtyřletý.
Snad stále víc
sveřepíííí šakaliii zaviléééé vyliiii ... :-)

úterý 10. října 2017

Pravidla (sobotní) moštárny






Rozhodnuto v poledne.
V číslech:
4 lidi a dva pulčíci plus jeden pes, jedno odpoledne, čtyři hodiny, jedna ochutnávka domácího piva, všechny oklepaný stromy, 23 litrů moštu (nebyl už druhý den), spousta bahna, jedny zlomený štafle (uff), pole ryzců na zahradě, jeden pravák nalezený za tmy v bažině.
Musím říct, že Anka poprvé odvedla kus práce.

úterý 3. října 2017

Cínová



svatba. 
Už ve čtvrtek na Václava, griloslava s noclehem v pátek a poznámka sem s křížkem po funuse ;-).
Nebyla jsem stopro ve formě a bylo to znát. 
Říkala jsem si, že kdybych zůstala v posteli, udělala bych líp.
Dík všem, kdo nás podrželi.
Ať už pomocí při přípravách a hlídáním, zajištěním noclehu a pohoštěním, vyráběnými dary, vínem ročníku 2007, rozvážením na úkor vlastního nepožívání :-), finančními dary a morální podporou (snad jsem na nikoho nezapomněla).
Fota žádný nemám, ale může bejt něco dojemnějšího, než když tchán, sám bez vyznání, vyleptá láhev (naplněna byla jeho ženou) a na ni přilepí "žvejkačkou" vlastnoručně vyrobený "rustikální" křížek (...protože ste to měli v kostele, né? ;-) )?
I když já sama jsem si akci moc neužila, jsem ráda, že to ostatní nevidí tak pesimisticky.
Mně stačí ten pocit, že moje deset (třináct?) let stará volba byla dobrá volba.


A Lindiččina podpora na biofarmě při návratu domů. 
Ten list tam fakt přilít.

úterý 26. září 2017

Už jsem si zvykla




Na šero, mlhu, plískanice, svíčky, dlouhé víkendové trhancové snídaňové párty (z čerstvých dokonale nakyslých jablek, ááá - děkujeme babičko!), pomalu mletou kávu do mokakonvice, podzimní kytky (díky, mami), sbírání oříšků a jedlých kaštanů, pečené dýně všech druhů...
Mám borreliozu, takže jedu druhý týden na antibiotikách a polehávání si plánovitě ordinuju a vlastně mi ten klidový režim ani nevadí.
Tajně přemýšlím (nechci předbíhat) o tom, že to, jak teď fungujeme, není vlastně vůbec špatné a že nebylo tak úplně od věci vyjít ze své komfortní zóny :-).

A když jsem si konečně zvykla, tak se vrátilo léto, no neberte to :-)!
Krásné volné dny!

úterý 19. září 2017

Skvost


Všechny rozepsaný příspěvky o knihách stranou, přichází skvost.
To jsem si nejdřív řekla ...
... no vááu, jakože   konečně to někdo řek   nebo   ten se teda rozjel :-):





Jenže to byl teprv začátek.
Takovej rozjezdeček, slabej odvárek.
Pak nastal ten avizovanej kobercovej nálet.

Možná tak souzním, protože to právě prožívám.
Žít a využít každou minutu.
Děkuju za ten dar (nic jiného to není), protože to je jízda.
Jo, fakt mě to na světě už nějaký čas baví  :-) (a kdo sem už nějaký čas chodí, ví, že to tak nebylo vždy).

Musela bych sem vyfotit každou stránku (psala o tom i Marťa ).
Nejlepší knížka od Orka asi.

neděle 10. září 2017

Rumunsko a Bulharsko (s dětmi)

Po prvním týdnu a vyčerpávajícím školení na Bouzově zdravím z postele a vzpomínám na prázdniny a naši rodinnou cestu :-).

Jako vždycky -  první noc je "na půl oka", ty další úplně v pohodě.
Ta první nás zastihla na odpočívadle nedaleko maďarsko-rumunských hranic, kdy ve tři ráno vedle nás zastavila dodávka, z ní se vyhrnulo hoodně lidí snědé pleti :-) a jali se vedle našeho auta rozprostírat deky a peřiny. Naštěstí si pod duchnami jen zapálili, ženy se přitulily ke svým mužům a všichni byli tuhý ;-). Ráno sbalili duchny a byli pryč.
Nejvíc mě dojalo, když Anna po téhle noci vylezla z auta na smradlavé odpočívadlo, usmála se jak měsíc a prohlásila: "Maminko, tady je to tak hezký. To je ta nejhezčí dovolená." ;-)
Z cesty jen pár momentek:

Uspořádání spaní No.4 - děti se v pohodě vejdou napříč do kufru, který necháváme rozestlán (věci máme mezi sedadly holek a v bednách pod jejich nohama), my jen klopíme sedačky. Rychlé, nejpohodlnější.

Čaj dětem, kafe rodičům.

Na jednom z rumunských odpočívadel ...



První dny jsem skoro vůbec nefotila.
Ani folklor po cestě, ani moře, komunistický skanzen, nic.
Takže ze dne, kdy bylo moře nejblankytnější, mám jedinou fotku z mobilu, kterou jsem poslala jako důkaz, že jsme dojeli ;-).


Jak se tak ale probírám hromadou fotek, koukám, že během asi dvou dní jsem všechno dohonila ;-), tedy co do kvantity.
Kvalitativně by mohly být výstižnější... ale nechtělo se mi :-). 

Zastávka 1:


Ta rána!


















"Větru nechte moje vlasy, ať je učesá"... ;-) (Bratři Orffové)




Na zastávce jedna bylo nejmíň lidí a nejvíc retro zážitků v nedalekém kempu.
Budova, která asi v původním stavu pamatuje mý narození, totálně retro houpačky a prolézačky, který by mohly pamatovat totéž, hudba produkovaná na klávesy ala Sladké mámení, prostě dežaví jak prase.
Občas se v tom retru zjevila budova, která to tak jako rozbila a působila jak z jinýho vesmíru, jako třeba tahle kaplnka:



Jazero, oddělené od moře jen úzkým pásem písečných dun, významná ornitologická rezervace.




Při hledání ornitologické pozorovatelny jsme narazili na pole s meduňkou.
Na jeho okraji se nacházely tak trochu jiné "byliny" :-).





Zastávka č.2.
Kde člověk zastaví (třeba uprostřed noci), tam je prostě výhled.
Lidí na pláži už pak pár bylo.





Ančin Hotel Transylvánie ;-).


Zastávka č. 3.




Dvě fotky, který vypadají, jakoby místo bylo fotogenické, ale opak byl pravdou:



Ale pak už to jelo.
Vybírání místa na spaní mezi krásným a superkrásným.
Občas nějaký lidi, ale při porovnání s jinými destinacemi jako nic.



Zastávka č. 4.





Ladíme se.


S okouzlující přírodní krásou kontrastují cisterny, kohouty, rezavé trubky... někde i odpadky.




Po noci, kdy jsem podělaná za ušima klidnila holky při nočním vytí jakýchsi zvířat - s vybitým telefonem, nezvěstnou čelovkou a Lukorem zařezávajícím v autě opodál ;-)...
balzám.









Odvrácená tvář nádhery ... všudypřítomná.







Zastávka č.5.













A pomalu to stáčíme zpátky ... tu už nás čeká krásná noční projížďka centrem Bukurešti.
A pár snímků jsem nakonec udělala, i když je to marný. 
Povozy, toulaví psi, kterých mi je čím dál víc líto... to si pak člověk váží dobrýho bydla.




Poprvé jsem viděla tenhle nonstopáč v noci, osvětlenej halogenem... hustý! V každým městě několik konkurečních shopů... a co teprv svatby, který jsme potkali! Zážitek.


Dunáááj! :-)



Z fesťáku v Banátu jsem tentokrát neměla chuť dělat reportáž jako loni , na to bylo moc málo času.
Ale ten pocit...
Jako doma.
Celých dvou dní v Eibenthalu mám jedinou fotku - "kráááásnou" ;-) - hejbali se moc rychle:


Holky totiž pořád otravovaly Davida Stypku v backstagi, provokatérky.
Po koncertě, který jsme společně propařili, Anka protestovala, že na něm nezahráli její nejoblíbenější písničku.
Šla si pak sama vyjednat přídavek, který jí zazpívali soukromě :-).
No, jsem ráda, že se nestydí (jako někdo) :-).

Lukorova fotka - kterak Maro Zeman hraje se zlomenými žebry...

Loučení s Dunajem.



Na Slovensku následovalo... ale však už to znáte :-).

Po návratu jsem se dočetla na FB, že "děti do Rumunska nepatří".
Já bych je tam právě naopak (v rámci možností, samozřejmě) vzala.
Každá takováhle cesta je pro nás tak potřebná.
Jak málo věcí stačí (nejen) k dětské radosti!