čtvrtek 19. dubna 2018

Z deníku bydlenky

Některý příspěvky jsem po stěhování rozepsala a pak tu dva roky oplendovaly nepublikovány...
Tak jen pár postřehů, kdyby se někomu hodily.

Výzva první: sedačka.
Myslím, že lepší sedačka co do poměru cena : výkon než Manstad z Ikea není a všechno, co Ikea začala vyrábět po ní, už beru jako náhražky. 
Takhle vypadala jako cca devítiletá po stěhování naše Manstad (po péči obou dětí a mým trojím zašívání) :-).



Do novýho bytu jsme chtěli podobnou - sice už asi letí něco jinýho, ale my si ji oblíbili a krásně se na ní spalo.
Prošli jsme ze zoufalství i bazary, že bychom vzali i nějakou zachovalou použitou, protože od té doby se nám žádná nelíbí nebo není praktická nebo nemá úložnej prostor nebo ... atd.
Začali jsme pátrat i v jiných cenových hladinách, když přišlo řešení úplně odjinud.
Takhle vypadala před dvěma lety naše Manstad po potažení pratelným potahem od Profitextilu .
Nová sedačka!


No a takhle vypadá teď.
Stále jsme bez nápadu na náhradu.
Byla jsem naposledy na školení v Praze a byla potřeba poohlédnout se po nějaký slušný dece nebo přehozu ...
Ty polštáře se k nám přidaly cestou :-)...



Pozdě, ale přece.

Výzva druhá: Lampičky.
Od té doby, co jsme přestěhovali ložnici , se nezměnilo vůbec nic (až na můj recyklovaný stůl hned poté).
Do postele obvykle padám tak utahaná, že mi ani nepřišlo na mysl řešit lampičky.
Ale Lukor řešil.
Vysnil si krásné, designové ... lampy. Se zabudovanou nabíječkou i bezdrátovým nabíjením.
Ovšem řešil je tak dlouho, že jsme přijeli do Ikea a řekli nám, že je už půl roku nemají, neb u nás o ně není zájem.
Takže představy vzaly v mžiku za svý. Když jsem ale viděla, kolik by podobný lampy zabraly místa na mým pařízku (a taky nemám ráda zbytečný průtahy), vzala jsem zavděk podstatně levnější verzí na klipsně, který bych si normálně ani nevšimla.
A stačí! Jde i přivrtat na stěnu.
Číst můžu a budu, až budu na to mít sílu :-).



A ten retro kabílek mě baví :-)...

Tak to je asi tak vše, co se u nás od stěhování událo (co jsem chtěl říct o válce ve Vietnamu) :-)

úterý 17. dubna 2018

Na každý jaro



... čekám jak na smilování.
Už ani nevěřím, že přijde.
Pak se objeví první pupeny.
Říkám si, že mám ještě čas, že to stihnu.
Pak v mžiku zlatý koule.
A všechno ostatní bouchne před očima hned poté.
Je to tak rychlý, že během několika dní vyrostou listy, vykvetou magnolie a třešně a všechno zezelená (tedy krom červených javorů v naší ulici) - všechno najednou.
Když se to stane, člověk už si ani nepamatuje, jak to vypadalo před pár dny, kdy to bylo všechno tak beznadějný.
Stejně to mám se zdravím, s úspěchem... když je člověku dobře, rychle zapomene, jaký to je, když dobře není.
Každoročně jsem tak fascinovaná, že si dávám předsevzetí, jak tu explozi příští rok určitě zachytím.
A nikdy to neudělám a jen zírám.
Proto tu jsou fotky holek - úplně první zkušební z nově získanýho objektivu od kamaráda.

Každý jaro nestíhám.
Všichni začnou jak fretky zahradničit, sportovat, zdobit, grilovat, podnikat výlety, ... a já stojím, rozhlížím se kolem sebe a ospale mžourám do slunce.
Vždycky, když pak na podzim končí sezona, mám plány na tu další - jak začnu včas, co všechno chci vidět a jak ji využiju do poslední kapky už od začátku.
A pokaždý mi ten rozjezd trvá.

Prosviští kolem mě vykvetlé narozeninové šeříky, pak jasmín a jsem rovnýma nohama v létě.
Uf. Díky.

čtvrtek 5. dubna 2018

Velikonoce v obrazech

... do poslední chvíle zase práce, takže přípravy veškeré žádné.
Nějak mi poslední dobou stačí kolem sebe mít jen kytky, takže neváčko. 




Stylové výzdoby jsem si všimla na Zelený čtvrtek :-).

Zelený čtvrtek

 

Na Zelený čtvrtek jsme podle tradice snědli Aniččiny jidáše s medem (díky tomu, že jsme je den předtím pekli ve škole) a zelenou polívku (brokolicovou).



Večer následovala sederová večeře, o které jsem psala minule .

Velký pátek


Až doteď jsme Velikonoce prožívali spíš sami, letos jsme se poprvé vydali na křížovou cestu na Potštejn, kterou organizovali salesiáni.
A dobrý.



Na Velký pátek se otvírají poklady, po cestě z Potštejna jsme jeden zelený zvládli najít :-).
A děti v kostele vytuhly.
Na Bílou sobotu děti bohužel v pozdním odpoledni usly, takže jsme byli oblažováni jejich pozorností celou večerní vigilii :-).
Ještě o půlnoci lítaly v (salesiánským) baru s ostatními dětmi, my s Lukorem jsme šli spát o půl páté ráno po dlouhých hovorech s kamarádem.
Neděle u mamky a u kamarádů.



A z pondělka mám jen jednu fotku (mazanec od babičky sežrán, koleda rozebrána ...)
Nějaký rychlý to bylo.

pondělí 2. dubna 2018

Jak na sederovou večeři

Při svý konverzi (pokud se tomu tak dá říct) jsem Velikonoce přestala vnímat jako "tu dobu, kdy je v kostele největší kosa" a ty smutný dlouhý svátky, co se musí přetrpět.
Tehdy jsem dobu od Velkého pátku, kdy jsem se poprvé v životě sama odvážila podívat na Umučení Krista (dřív jsem na to neměla odvahu a přesto, že film není dokonalý, lepší o Kristově umučení neznám) až do ranního bdění v neděli probrečela a za ten hlubokej zážitek jsem dodnes vděčná i našim salesiánům.
Díky nim se můžu čas od času cítit jako v mládí, v čase táborů, Silvestrů na Vesmíru apod. a jsem jim za to hodně vděčná.
Od té doby skoro neřeším výzdobu, vejce a spol. (a když, tak jen kvůli dětem), ale hlavně to, co se odehrává předtím.
Od té doby jsem si říkala, jak tohle všechno jednou přiblížím dětem a obdivovala jsem rodinnou soudržnost, s jakou u Baletků slaví paschu.
Někdy v době, kdy se narodila Ema, jsme uspořádali první sederovou večeři sami.
Dnes už si bez téhle slavnostní večeře na památku Ježíšovy poslední večeře se svými učedníky, v jejímž průběhu se vypráví o vyvedení židovského národa z Egypta a jejíž průběh je přesně stanovený, nedovedu Velikonoce představit.
Každým rokem se mi otvírají nový obzory a hloubky.
Proto bych chtěla poslat tenhle zvyk dál.

Jídlo k večeři připravuju před zelenočtvrtečními obřady, abychom po návratu z kostela mohli zasednout k večeři.
Letos nás bylo pět dospělých a dvě děti, to mě taky baví, to překvápko, kolik se nás nakonec sejde a jakej pocestnej se k nám přidá :-).


Zro´a neboli pečená nezlomená skopová kost, případně pečené drůbeží křídlo představuje pesachového beránka.
Letos jsme měli poprvé beránka, kterýho sehnal Lukor, jinak jsem každoročně pekla jen křídlo krůty.

Když jsem maso připravovala, přišlo mi to tak divně symbolický.
Děkuju za každý zvíře, který kvůli nám zemřelo, ale tohle ... ne nadarmo je beránek obětní zvíře, moje letošní první příležitost se nad sebou zamyslet :-).
To si letos zažil i Lukor, když mu Vojta (náš nejstarší kněz) umyl nohy (letos byl poprvé osloven a málem to s ním seklo, teda s Lukorem, ne s Vojtou :-) ).
Jo, asi by chtělo říct, že maso peču pokaždé stejně. Kořením jen solí, pepřem, sušeným česnekem a paprikou, na beránka jsem přidala ještě tymián.
Podliju hrnkem vody, přiklopím druhým pekáčem a peču dlouho a mírně. 
Tentokrát jsem se bála, aby bylo maso měkké, takže skoro sedm hodin na 120 °C, pak jsem odkryla pekáč a dopekla na horkovzduch na 180°C.
Drůbeží stačí podle velikosti 2 hodiny na 150 a dopéct na horkovzduch odkryté.
Ale časy jsou orientační, vždycky peču dlouho a mírně, pokaždé jinak a pokaždé to vyjde.


Karpas (kořenová zelenina - celer, ředkvička, ředkev, krájím i mrkev) - připomíná zotročení a práci s hlínou

Majim - slaná voda na namáčení potravin představuje slzy a také rozdělené Rákosové moře.


Maror - hořké byliny jako symbol egyptského otroctví a faraonových nařízení (např. zabíjet židovské novorozence vhozením do Nilu)


Charoset - sladká směs jablek, ořechů (případně mandlí, datlí, rozinek apod.), skořice a červeného vína symbolizuje tuhou hmotu - maltu, se kterou byli nuceni židovští otroci pracovat a krev, která byla prolita.
Nastrouhala jsem do hrnce čtyři jablka, přidala velkou hrst sekaných ořechů, hrst rozinek, podlila trochou vody a rozvařila se skořicí a malou skleničkou červeného vína.
Po vychladnutí jsem směs rozmixovala. 


Bejca - natvrdo uvařená vejce, tradiční smuteční jídlo. Připomínají zbořený chrám, ale také symbolizují židovský národ svou zajímavou vlastností: čím déle se vaří, tím se stávají tvrdšími, tak jako nesnáze doby posilují židovské uvědomění. 
Podle jiných představuje vejce slavnostní oběť, která byla přiváděna společně s beránkem.


No a konečně macot (macesy) - nekvašený chléb, připomíná vyjití z Egypta, které se událo v takovém spěchu, že nebyl ani čas nechat vykynout těsto. 
Urychlený odchod z Egypta odráží hlubokou víru vycházejících ve šťastný konec jejich putování pouští, do které vstoupili vedeni Mojžíšem.
Maces také symbolizuje prostotu a pokoru, opak přetvářky a "nafoukanosti" kynutého těsta, jež představuje jecer hárá (- špatný sklon člověka).

Macesy peču jako poslední. 
Do mísy nasypu 3 a půl hrnku špaldové mouky (výborné byly i loni z ječné), sůl (podle chuti), naliju hrnek vody a vypracuju těsto. Z něj odkrajuju malé kuličky, ty rozválím válečkem dotenka a peču na suché pánvi (po třech) z obou stran, dokud se nenafouknou a nezhnědnou. Jde to docela rychle. Macesy se také dají péct v troubě.
Na jednu osobu připadají 3 macesy plus jeden na schování dětem, ale peču jich víc pro hladovce a pro děti, kterým je modlitební část dlouhá :-).

K večeři by mělo být prostřeno už před setměním, doprostřed stolu (my jíme na zemi) se dává jeden pohár vína navíc (Eliášův pohár). 
Židé používají na seder moderní sederové talíře - měděné, mosazné nebo skleněné, které mají zvláštní prohlubně na pokrmy, které předepisuje rituál, či malé misky, do nichž se tyto pokrmy vkládají, my máme každý pokrm na společné míse.
Víno pijeme červené, ředíme ho vodou, aby každý mohl vypít předepsané čtyři poháry vína. 


Letos se mamka s Marion vytáhly a přivezly výborný košer víno, takže jsme ještě před večeří uspořádali ochutnávku :-).
Na stole by měla být také mísa s vodou na obřadní omytí rukou.

Sederová večeře má čtrnáct částí - Kadeš, Urchac, Karpas, Jachac, Magid, Rochca, Moci - maca, Maror, Korech, Šulchan orech, Cafun, Barech, Halel a Nirca a celou ji slavíme podle této příručky


Předepsané písně jsme zvolili v této , této a této úpravě.
Jejich překlad je uvedený na konci sederové příručky.

Pěkný velikonoční čas!

sobota 31. března 2018

Recyklované


přání.
Bylo tu už před pěti lety (je to vidět na výběru horního písma), ale je stále aktuální a to je hlavní.
Tak to vám přejeme.

A kdo by chtěl trochu hudby ...

pátek 23. března 2018

neděle 18. března 2018

(poučné) prázdniny a tip na bezva výlet

Když jsem před týdnem v pátek přišla po dvanáctihodinový směně z přijímaček (a od nachrchlaných adeptů), nebylo mi moc dobře, ale byla jsem v euforii - neuměla jsem si představit, že mám před sebou tolik volna.
Abych se z toho samou radostí nezbláznila, hned v pondělí (po běžném víkendovém provozu) jsem pro změnu lehla.
Takže krásný sluneční dny užíval s dětma Lukor:


Byla jsem vzteklá jak pes nad tou bezmocností, protože jsem si malovala rodinný výjezd za upevněním Ančiných lyžařských dovedností, zároveň jsem dobře věděla, že si za to můžu sama.
V týdnu jsem ještě dostala po telefonu kartáč od Ranhojiče, takže jsem následující dny mohla trávit v peřinách a zpytovat svědomí.
Aby toho nebylo málo, ucpal se odpad, jakože totálně.
Plná pračka, plná myčka... a taky plná vana, dřez i umyvadlo stojaté vody.
Dva roky od rekonstrukce a 24 hodin provizoria bez vody.
Situace, která by nás za běžnodenního stresu položila. 
Takže jsem vedle vděčnosti za to, že teď byla nucena se zamyslet nad svým hospodařením s vodou a jeho ekologickými dopady :-/.
Zprovoznění odpadu a následné praní bylo pak jak dovolená :-).
Když už jsme byli nuceni řešit odpad, odmrazila jsem rovnou i ledovou krustu v lednici.
Dodělala resty.
Dopsala památníčky.
Absolvovala dlouho odkládanou schůzku s rodinnou finanční poradkyní.

No a pak, v pátek, přišla odměna.
Výlet do Žďáru nad Sázavou a návštěva Muzea nové generace, kde jsme se na multimediální interaktivní výstavě vydali na cestu dlouhou 800 let areálem bývalého cisterciáckého kláštera.
Trochu jsem si nebyla jistá, zda brát na prohlídku děti (pro ty jsme měli původně naplánované Hry a klamy), ale s audioprůvodcem neměly žádnej problém, samy si ovládaly výklad, dvě hodiny ani nedutaly a pak o tom nadšeně vykládaly celý zbytek týdne. 








Vřele doporučujeme!


Nakonec jsme se šli vyblbnout i na ty Hry a klamy.
Byli jsme na nich už u nás na zámku se školou a nestihli jsme vyzkoušet všechny exponáty, navíc je Anka toužila názorně předvést tatínkovi :-).
Na zámku mají taky krásnou zámeckou kavárnu s výbornou kávou i nabídkou zákusků a sendvičů.

No a v sobotu došlo i na lyžovačku a sáňkovačku v brutální vánici a můžeme tímto považovat prázdniny za důstojně ukončené :-) :

Puberta už v 1. třídě aneb jak prezentovat darovanou kombinézu jako poslední výkřik přehlídkových mol :-)...


Tak to jaro, prosím! 

sobota 10. března 2018

Na vzduchu



V pondělí to bylo ještě jednoduchý.
V úterý to v slzách chtěla zabalit.
Ve středu se to zlomilo a začala jezdit sama na laně i z kopce a celej den se smála.
Ve čtvrtek jezdila na cvičným kopci slalom.
V pátek vyjela sama na pomě a sjela několikrát celou modrou sjezdovku.
To jsem bohužel neviděla/nefotila, neb jsem musela celej den dřepět u přijímaček a naplno na mě dolehla tíže uvědomění, jak moc mi chybí vzduch. 
Nebude po mámě, hurá! :-)

Já z toho týdne mám:
Stmelenej školní kolektiv, na kterej jsem za jejich výkony pěkně pyšná.
Tejden na vzduchu a vitamín D.
Prolomení mizerný kondičky posledních měsíců (mám nachozeno a nazvedáno...)
Hezký zážitky.

Díky chlapcům ze Ski Fanatic v Hlinsku, vřele tímto doporučuju jejich služby.
A ... nahlodali jste mě, no.

úterý 6. března 2018

Punčocha má domov

od včerejších 9.00 !

A my ji mohli vidět ještě předtím, když se načesávala, pudrovala a lakovala si nehtíčky před svou premiérou :-).




by Zuzu

Takže: 
od pondělí do pátku od devíti do šesti, Jiráskova 2, Brno 
(hned vedle mají oplocené hřiště, využili jsme :-) ).
Vymakaný to tam mají holky, precizní jako vždy.
Já už se těším na novou várku knížek, která půjde do neplánovaně založené třídní dětmi obsluhované knihovny :-).

Jo a tady si odložím jednu fotku jenom pro sebe.
Se mi na ní líbí, no.


středa 28. února 2018

Tak jsem zvědavá ...


... jak dlouho v pondělí vydrží.
Dávám (opatrnýmu) bolševikovi v těch přezkáčích pět, maximálně deset minut.
A doufám, že mě překvapí.
Hlavně, když nebude posera jako matka.

Horší to bude s těma ostatníma.